První část: Je to přesně rok od té nehody.Vyběhnu z auta v jedné svítící zelené ponožce a v modrorůžové sukni se spěvnými ptáky a trikem s motýlými křídly na zádech. Auto pomalu přes dvě koleje.No vůbec to nevypadá divmě. Rychlík v popředí zastavi, Byla to šlupka. Myslím že jel 120, ale záhy se dozvím že 160. Už teď si uvědomím, že je to zase jeden z zázraků mého života. Tohle nesmím nikomu říct. Stejně by mi nikdo nevěřil a hlavně jsem od fochu a ostuda mezikrajská. Hledám vestu, chci varovat vlak na druhé koleji, co když pojede a nabourá ješte do toho zbouraného auta..Pán na mě křičí ať vypadnu, vysvětluji mi situaci a v dáli skutečně vydím vlak. Teď opravdu svítim double s tou vestou a jednou mojí ůstrojovou kázní. Zastavuje, strojvedoucí byl asi pohotovější.. Žiju a nevěřím tomu. Volám nejprve dvě čísla, než mi dojde jakou linku vlastně volat. nahlásím číslo přejezdu ze zadní části napsané a co se stalo. Vše se odehrálo strašně rychle. Pan Sýkora ( jak stylové jméno k mému oblečení) z auta u přejezdu mi dává na sebe kontakt. A pokračuje do práce, taky si uvědomil co jako jediný viděl. Záchranka, hasiči samozřejmě nevěří, že mi selhaly brzdy a že mi nic není. Dokonce mi řekli že sem chtěla být zajímavá. Beru to, beru všechno, cítím neskutečnou pokoru a přijímám celou situaci. V nemocnici to vyvolalo halo.Vyvázla sem ze zlomenou prsní kostí z airbagu. Následoval revers, policie a honem domů za dcerou. Nikoho nemá, jen mě. Brečím, protože mi došlo, že už jsem ji nikdy nemusela vidět. Veškerá energie, kterou jsem pro kohokoliv vydala, najednou pozbyla smyslu. A pak to jelo, na můj vkus pomalu, ale věci se dali do pohybu. Vztahyse protřídili a teď když na to vzpomínám jsem to já, mé vědomé já.

Třetí část: Jedno z mých lepších zaměstnání na které ráda vzpomínám, byla pošta. Trochu chaos, ale na ten sem zvyklá. Už jen první směna výživná, jak přesnídávka. Nevím, jaký to mám v sobě magnet, ale vychytám, co se obvykle stane jednou do roka. na zácvik sem dostala takového flegmatického klegu. Pája. Už jen to jak zalil ranní kávu Standart a po vypití jen vyškrábal logr do koše a do toho samého hrnku nasypal polévku z pytlíku. Tuším že kuřecí vývar s nudlemi a zalil k snídani. Asi měl rád teplé snídaně. Druhý kolega měl rád párky, teplé. Žil na Staromáku s přítelem, Honzou. Ten mě pak zaučoval na bankovní přepážce. To znamenalo o level výše. Ale než se někdo dostal na druhý level, přišel o pár peněz a nervů. Pája mi jen ukázal samolepky a letěl si něco zařizovat. Co čert nechtěl, paní chtěla poslat balík do ciziny. Co tam mám nalepit? Udržuj paniku.....Ptám se od pohledu protivné Ivy, která třídila dopisy. "Máš maturitu, tak si poraď". Tak dík. Prostě sem tam něco nalepilo, děj se co děj. Ten pokus mě stál 500,-. No hlavně že balík došel. Občas se tam za tu dobu něco zatoulalo. Uběhlo pár měsíců. Iva už nestála za třídícím stolem. Stoupla ve své kariéře do klece. To byla vyčleněná místnost, kde se třídily dopisy dražší kategorie. Na  její místo se dostala Gábi. Tichá shrbená žena, která pávě ovdověla. Zapadl jí dopis za těžký kovový stůl. Já už na balíkové přepážce jako profesionál jí šla pomoct ho odsunout. A kolik sme tam našli bratříčků. A jak se domluvili. Jeden měl datum podání na razítku 12.6.2000 to je cajk, to je jen včera. To se může odeslat ze včera dopis, to se stratí. Ale další 12.6.1999. To už je horší. Co s ním. A do třetice sem oběhla s dopisem celé pracoviště, že to je neuvěřitelný - 12.6.1998. Nijak zvlášt to nikoho nezajímalo, je se ptali co  s tím uděláme. Nechala jsem to na Gábi, Iva zírala jak dopis na novou známku, protože to zapadlo nejspíš ji. Uběhlo pár týdnů a vedoucí přišla s tím, že Gábi má v láhvi se sodovkou nejspíš vodku. Někdo jí udal. Taky ji mohli dát ještě šanci, když přišla o manžela.

Část čtvrtá: Nepočítala jsem, že se půjdu dnes koupat, sice je 40 ve stínu, ale ráno jsme měli domluvenou brigádku na mé zahradě. Hned brzy ráno, než to peklo začne. Už to bylo domluvené. Půjčit vozík, kluci měli volno a hlavně se taky sejít. Vylezu ze vchodu a soused,, kam se řítím,, povídám mu, že na zahrádku,,jo za zahradníkem jo,, no jsou tam sice dva chlapi, ale ty žijí spolu. To asi neklapne. Úsměji se a mizím. Kanystry vody sebou, protože zahrádka je momentálně bez vody, už aby tam byla ta nádrž a hlavně, aby zapršelo. Stopuju přesně před Jirkovým autem. ,,berete stopaře?,, hi hi ... Za hodinu máme hotovo. Vyndám z kouzelného batohu klobásy. ,,Jsem Vám stihla ugrilovat,, ,, Jak jsi to udělala?,, ,,Normálně v horkovzdušce. V tomhle vedru grilovat, kdepak,, Najedli se, každý si vzal birrel z chlazeného kýble s vodou a já s tou zbylou vodou zalila rajčata. ,, už mi červená jedno rajče,, ,, pojedeš se s námi koupat na Labe? ,, ,,to nevím ,, ,, prý je to zelený ,, V životě jsem neviděla tak zelenou řeku . Lidi tam skákali o 107. Komu se nechtělo na špinavý kraj, půjčil si padl board, popojel kousek doprostřed řeky, kde to bylo o mnoho čistší. Jako neměla jsem v plánu tady rozvalit své bůčky, špíčky, ale to vedro se nedalo zvládnout. Ve stínu bylo fajn. Ještě, že to tu ty kluci udělali z palet takové fajn přístaviště. Stánek postavili, dětské hřiště, všechno z palet. Sezení i z ratanových židliček, houpačka, skokánek, jen toi toi je umělá. Petr s Kubou byli ve vodě jako první. Kuba má takovou nemoc, že má nízké IQ a některé věci mu nedochází, ale ostatní ho mají moc rádi a je s ním prostě sranda. Všechno vidí optimisticky, že jsem si říkala, jestli ten svět není tak trochu divný tím, že je na světě příliš chytrých lidí a není tolik zábavy. Má tak 150 kg a než skákal do vody zařval a bylo to strašně vtipný, no a pak byla tsunami samozřejmě a děti z toho byli vyvalený, pak už vždycky utíkali z vody, když šel na molo. Mně to tak nepřišlo. Ale voda docákla až k nám na lehátko, tak asi síla. Pozoruji týpci, co jsem přišli a je mi jasný, že zadarmo koupání přitáhne ty spíš sociální lidi. Můžou sem i psi, prostě kdokoliv. Hodně jsme toho viděli i slyšeli, prý tu včera jedna holka skákala nahá z můstku, protože se trochu opila. No alkohol je dobréj vtípkař. Nechtěla bych to zažít. Stejně se o tom bude mluvit pár dní, než udělá někdo zase něco jiného a bude se mluvit zase o někom jiném. Místní děti tam řádili , dokud to šlo. Hudba hrála, dokonce tam u stánku slavili narozeniny. Kolaři se tu stavovali úplně zplaveny. Faktv tomhle jeli na kole? Odpoledne uběhne jak vítr a šourám se na bus. V něm skoro umrznu, jak nízko má klimatizaci a pádím zase zalít zahradu, jak je vysušená. Už večer mi volá Petr, že tam zapomněl karimatku. Pak Jirka, že Kuba nemá brýle a kraťasy. Tak co dělali? Na zahrádce je nemám, tam je opravdu nenechali. Neztratila jsem taky něco?