První odstavec: Je to přesně rok od té nehody.Vyběhnu z auta v jedné svítící zelené ponožce a v modrorůžové sukni se spěvnými ptáky a trikem s motýlými křídly na zádech. Auto pomalu přes dvě koleje.No vůbec to nevypadá divmě. Rychlík v popředí zastavi, Byla to šlupka. Myslím že jel 120, ale záhy se dozvím že 160. Už teď si uvědomím, že je to zase jeden z zázraků mého života. Tohle nesmím nikomu říct. Stejně by mi nikdo nevěřil a hlavně jsem od fochu a ostuda mezikrajská. Hledám vestu, chci varovat vlak na druhé koleji, co když pojede a nabourá ješte do toho zbouraného auta..Pán na mě křičí ať vypadnu, vysvětluji mi situaci a v dáli skutečně vydím vlak. Teď opravdu svítim double s tou vestou a jednou mojí ůstrojovou kázní. Zastavuje, strojvedoucí byl asi pohotovější.. Žiju a nevěřím tomu. Volám nejprve dvě čísla, než mi dojde jakou linku vlastně volat. nahlásím číslo přejezdu ze zadní části napsané a co se stalo. Vše se odehrálo strašně rychle. Pan Sýkora ( jak stylové jméno k mému oblečení) z auta u přejezdu mi dává na sebe kontakt. A pokračuje do práce, taky si uvědomil co jako jediný viděl. Záchranka, hasiči samozřejmě nevěří, že mi selhaly brzdy a že mi nic není. Dokonce mi řekli že sem chtěla být zajímavá. Beru to, beru všechno, cítím neskutečnou pokoru a přijímám celou situaci. V nemocnici to vyvolalo halo.Vyvázla sem ze zlomenou prsní kostí z airbagu. Následoval revers, policie a honem domů za dcerou. Nikoho nemá, jen mě. Brečím, protože mi došlo, že už jsem ji nikdy nemusela vidět. Veškerá energie, kterou jsem pro kohokoliv vydala, najednou pozbyla smyslu. A pak to jelo, na můj vkus pomalu, ale věci se dali do pohybu. Vztahyse protřídili a teď když na to vzpomínám jsem to já, mé vědomé já.